Osobní příběh studentky se specifickými poruchami učení
Petra a její specifické poruchy učení
„Prvních pár let ve škole jsem si myslela, že jsem hloupá,“ říká na úvod našeho povídání Petra. Petra, která dnes studuje Vysokou školu ekonomickou v Praze, trpí specifickými poruchami učení.
Pedagogicko-psychologickou poradnu (PPP) navštívila ve čtvrtém ročníku základní školy. Diagnostikovali jí dyslexii, dysortografii, dysgrafii a lehkou dyskalkulii, kromě toho má také mírnou formu poruchy aktivity a pozornosti. Doporučení ke vzdělávání žáka se speciálními vzdělávacími potřebami z pedagogicko-psychologické poradny dostala její třídní učitelka, ale bohužel informace v něm obsažené nepředala kolegům, kteří Petru učili (např. češtinářce).
Největší problémy dělalo Petře na základní škole čtení. Zejména když měla číst před celou třídou nahlas, zažívala nepříjemné chvíle a byla terčem posměchu svých spolužáků. Ti si ji dobírali také kvůli váze a potíže v učení jen přilévaly olej do ohně. Ve škole jí učitelé příliš nepomáhali v tom, co jí nešlo, až ve čtvrté třídě její učitelka češtiny vypozorovala a pochopila, že Petřiny obtíže ve škole nejsou jen výmluva a podpořila ji, aby je dokázala překonat. Češtinářka Petru v hodinách nakonec nenechávala číst, ale dostávala čtení domů, kde ho cvičila s maminkou, která ji také následně hodnotila. Léta na sobě doma intenzivně pracovala a postupně se výrazně zlepšila.
„Přečíst pět vět mi zpočátku trvalo tři minuty s mnoha zádrhely a přeřeky, říkala jsem jiná slova, než byla na papíře. Do konce základní školy jsem se díky tréninku zadrhávala třeba jednou za danou větu a nebála jsem se tolik číst před třídou. Bylo to sice pomalejší ale dostatečně rychlé na to, abych nezdržovala výuku. S mamkou jsme cíleně trénovaly obden, ale uvědomuji si, že často říkala: ,Péťo, pojď mi pomoct, nemám ruce a potřebuji přečíst recept,‘“ vzpomíná Petra.