Osobní příběh studentky se specifickými poruchami učení 2

Adéla Pospíchalová a autorský tým APIV B.

Specifické poruchy učení Petru naštěstí neodradily od studia na vysoké škole v Praze, a dokonce ani
od studia v zahraničí. Teprve tam se poprvé dozvěděla, že má specifické vzdělávací potřeby, a setkala
se s novými metodami učení. Jak tedy její cesta pokračovala?

Ilustrační foto/FOTO: Pixabay

Petřina cesta ke vzdělání na základní a střední škole nebyla jednoduchá. Díky pár vstřícným
pedagogům a vlastní píli se ale postupně dokázala zlepšovat, což ji motivovalo k dalšímu studiu na
vysoké škole a také ve škole v Anglii.
Specifické vzdělávací potřeby na vysoké škole
Když se Petra dostala na Vysokou školu ekonomickou, věděla už lépe, jak se má učit. Přesto pro ni
studium nebylo jednoduché. Brzy vypozorovala, že s praktickými předměty si poradí snadno, ale
angličtina a třeba finance podniku plné různých vzorců, co na sebe logicky nenavazovaly, se staly její
noční můrou. Kvůli těmto předmětům ztrácela kredity a do dalších semestrů si toho proto naložila
ještě víc. Zažívala velký stres a frustraci, když se vše snažila zvládnout a neprotahovat studium.

Naštěstí si jí ve čtvrtém semestru všimla jedna z vyučujících a odkázala ji na Centrum pro studenty se
specifickými potřebami na VŠE, které mimo jiné pomáhá s modifikací studia i studentům s poruchami
učení. Tam ji zabrzdili a vysvětlili, že si toho na sebe naložila hodně. Poprvé slyšela, že má specifické
vzdělávací potřeby a že je to v pořádku.

Našla oporu a v pátém semestru neztratila ani kredit. Centrum jí pomohlo vyjednat s učiteli, aby jí
vytvořili při zkouškách takové podmínky, které potřebuje. Například zkoušky může kvůli obtížím
s pozorností a hyperaktivitou dělat samostatně v místnosti za dozoru pracovníka centra, aby ji
ostatní studenti svou přítomností nerušili. Zároveň se může během testu pohybovat po místnosti,
třeba si zaskákat, což jí pomáhá udržet pozornost. A pokud je to potřeba, dostane čas navíc.
Velkou vzpruhou pro ni byla vstřícnost a ohleduplnost, kterou jí centrum poskytlo, a zejména
ujištění, že se nic neděje a že společně všechno při problémech vyřeší. Nadále jí při studiu pomáhalo,
když si vše říkala nahlas, a kartičky, s jejichž pomocí se učila nejen vzorečky, ale i slovíčka. Začala také
hodně využívat fotoaparát a některé další věci, například zápisy na tabuli si jednoduše vyfotila a
zpětně se k nim vracela.

Podpůrná opatření během studia v Anglii

Zlomovou se pro ni stala cesta do Anglie. Aby se naučila pořádně anglicky, rozhodla se odjet studovat
jazyk do Cambridge, kde se setkala s takovým přístupem pedagogů, který v Česku nezažila.
„Všichni byli velmi vstřícní a dokázali mi poskytnout individuální přístup. Můj učitel postupoval podle
mě, a když viděl, že mám problém, vysvětlil slovo jinak, abych se neztratila. Dokázal se mi zcela
přirozeně přizpůsobit,“ líčí svou zkušenost z jazykového pobytu v Anglii Petra.
Hodně studenty v hodinách motivovali k mluvení a každý musel říct svůj názor.
„I když jsme měli probírat témata, která mě nezajímala, byla jsem motivovaná se připravit, protože
jsem věděla, že se k tomu budu muset vyjádřit,“ říká.
Její učitel si také všiml jejích potíží se čtením a poslal ji za specialistkou, která jí půjčila plastovou
kartičku s barevným pruhem, skrz kterou začala číst. Hodně jí to pomohlo, přestaly jí přeskakovat
řádky a díky fialové nekontrastní barvě na kartičce se jí také méně pletla písmenka. Kartičku sice
musela před odjezdem vrátit, ale hned si sama vyrobila vlastní (viz foto).

Foto: Pomůcka pro čtení. Zdroj: APIV B

Důležitost zkoušení různých metod učení

Když se zpětně ohlédne za svými školními léty, lituje, že s ní nikdo nepracoval systematicky od útlého
věku a nezkoušel s ní různé metody učení. Kdyby dřív objevila to, že si má věci číst nahlas, byla by to
velká pomoc, a usnadnilo by jí to školní léta. Systém byl nastaven jednotně a podle standardu, ze
kterého se vymykala. Nejčastěji se jednalo o metodu: zapiš si to a budeš umět. Potřebovala věci
slyšet, pomáhaly jí barvy v textu, a nakonec čtecí kartička, kterou si vyzkoušela v Anglii.
„Jsem dříč a perfekcionista, o to jsem to měla náročnější. Teď už se ale netrápím tím, že v textu
napíšu chyby,“ říká.
V psaném projevu se jí stále pletou písmena m/n, b/m, b/p, z/s a čárky jí také dělají potíže. Když čte
nahlas, zakoktává se, ale v duchu jí to jde dobře. Pokud je ovšem ve stresu, všechno se zhorší, i když
čte potichu, prohazují se jí písmenka a odskakují řádky.
„Vím už, že nejsem hloupá, jsem prostě jiná a je to tak v pořádku,“ uzavírá. Lituje jen toho, že na
spoustu věcí přišla tak pozdě.

Pandemie nemoci covid-19 a s ní spojený přechod na distanční výuku byl ale pro Petru náročný, a
nakonec studium přerušila. Chyběla jí motivace připojit se do hodin, potřebovala jinou atmosféru,
mezilidský kontakt. Online výuka jí přišla méně přehledná a nepodnětná, protože ani při cvičeních
nebyl velký prostor pro vlastní aktivitu, dotazy a prostředí pro názorné učení. Udržet za těchto
podmínek na výuku pozornost bylo pro ni hodně těžké.

„Učitelé do té doby byli zvyklí jen na tabuli a papíry. Do hromadné schránky jsme třeba dostali deset
souborů s názvem úkol1 / pracovní list1 a jen stěží jsme tušili, co je to za předmět. Člověk se pak chtěl
na něco zeptat, ale učitel odpověděl na mail až po týdnu. Nejlepší by bylo zajít za každým na
konzultační hodiny, dotazy v hodině byly totiž komplikované kvůli špatnému připojení učitelů,“
popisuje své zážitky z online výuky Petra, která by se po dokončení studia ráda věnovala něčemu
praktickému.
Baví ji focení, webdesign a práce s dětmi. V létě jezdí na tábory, kde se s oblibou věnuje dětem, které
jsou na okraji kolektivu. „Tuším, jak se cítí. Věnuji jim svou pozornost a ony jsou za ni vděčné,“ říká
Petra.

Tento článek byl zpracován pro web pro pedagogy a rodiče Zapojmevsechny.cz.
Původní zdroj: Osobní příběh studentky se specifickými poruchami učení 2 | Zapojmevšechny.cz
(zapojmevsechny.cz)